Jak jsem (ne)byla darovat krev

Budík zvoní v 6:30. Vstávám a kvůli nervozitě zapomínám na tradiční pozdrav slunci. Vyčistit zuby, opláchnout obličej, obléci se. Sníst banán. A hlavně se hodně se napít
Chtěla jsem vstávat dřív, abych měla čas do sebe natlačit ještě ty tři rohlíky. Nepovedlo se. Místo toho vyrážím do mrazivého rána s myšlenkou, že rohlík sežmoulám při čekání na přestup. Stíhám dřívější šalinu a jsem za to ráda. Na to, že je tak brzo se cítím celkem nabuzeně. To bude těma nervama.
Při přestupu zvládám zkonzumovat jen polovinu jednoho rohlíku. Běžně je nejídám a přijde mi, že mají nějakou divnou chuť. Trolejbus je plný, ale já nacházím místo na sezení a ještě kontroluji, kde přesně mám vystoupit.
Samozřejmě, že mi mapa ukázala na špatnou budovu, takže deset minut před srazem bloudím hluboko v areálu Fakultní nemocnice Brno. Nakonec sbírám odvahu a ptám se osoby v bílém plášti, kam mám jít. S úsměvem mě směruje správným směrem.
Konečně správné dveře. Postupně se objevují čtyři další známé tváře, se kterými jsme se domluvili. Hned se cítím lépe.
Odkládám věci do šatny a dostávám oboustranný A4 dotazník týkající se mého zdraví a aktivit za posledních X měsíců (ne, klíště nebylo; ano, byla jsem v Řecku; ne, ve vězení jsem nebyla...) a jako prvodárce i další kupu informačních materiálů a čárový kód, který pro tento den poslouží místo dárcovské průkazky. Po vyplnění si mě volá první sestřička, odevzdávám jí vyplněný dotazník a ona si mě nedůvěřivě měří pohledem.
No jasně, nevěří mi, že mám víc než 50 kilo, a tak odcházím do ordinace s váhou, abych jí svůj velmi přesný odhad v dotazníku potvrdila. Dál mě mile upozorňuje, že když jsem tak tenoučká, tak tam budu smět chodit stejně maximálně jednou za rok, pokud teda vůbec projdu. To mě ale moc netrápí. Poslušně jí diktuji svoje telefonní číslo, aby mě mohli kontaktovat, když mě budou potřebovat.
Pak přichází na řadu testovací odběr. Jsem parádně nervózní. Už jsem zmínila, že odběry krve nemám ráda? Sestřičky jsou moc milé a vysvětlují mi, že mám obě středové žíly (děsí mě představa, že bych je neměla). Nebylo to příjemné, ale bylo to rychlé. Nejhorší je tlačit si na místo vpichu, aby člověku nenaběhla modřina. Brr.
Další čekání. Tentokrát na dveře, nad kterými se má rozsvítit zelené "volno". Jsou tam dvoje dveře a na ty druhé nejde vidět, protože jsou za rohem (prospělo by jim vypouklé zrcadlo).
Postupně se při čekání dovídám, že dva z mých kamarádů dneska krev dávat nebudou, protože je vyřadili. Netušila jsem, že je to tak jemné síto. Děsím se svých výsledků - co když mi něco je?
Jdu přezkoumat světlo nad dveřmi, které jsou za rohem. Svítí zeleně, tak vstupuji dovnitř, ale někdo tam je. Jasně, doktorka zapomněla přepnout signalizaci.
Po chvíli se rozsvítí zelené světlo ve vedlejších dveřích, tak se odebírám tam. Za dveřmi čeká velmi milá doktorka, které mi ale kvapem oznamuje, že dneska krev dávat nebudu. Přemýšlím, jestli se jí nelíbí moje četné alergie, nebo je v tom něco horšího. Uklidňuje mě ale informací, že krev mám v pořádku, jen železo mám na spodní hranici doporučeného rozmezí, takže mně samotné nechybí a je v normě, ale kdyby mi vzali tolik krve, tak bych se přes onu hranici přehoupla a chybělo by mi.
Dostávám doplněk stravy s železem, tabulku potravin bohatých na železo a pozvánku za dva měsíce. Že to prý zkusíme znovu.
Nedá mi to a ptám se ještě na krevní skupinu. Údaj, který mi byl až do teď neznámý. Dostávám odpověď a ještě rozvíjíme konverzaci o Rh faktoru a kompatibilitě s jinými krevními skupinami.
Z místnosti vycházím s širokým úsměvem na tváři. Jsem zdravá (i když jsem přešla na vegetariánskou stravu), darovat můžu, když na tom ještě trochu zamakám, a dneska jsem si to aspoň obhlídla a příště už se nemusím tak bát.

Komentáře

Oblíbené příspěvky