Erasmus+ TC: Wanna Maek Mistakes

Před nějakou dobou jsem na Facebooku lajkla stránku ANEV – Asociace neformálního vzdělávání. Někdy v lednu sdíleli odkaz na „training course“ o dělání chyb. To téma mě vážně zaujalo, následně jsem se vyděsila, že je to v Portugalsku, a pak jsem se nadchla, že je to proplácené Evropskou unií. Řekla jsem si, že pokud ten týden nebudu mít blokovou výuku, tak to budu brát jako znamení a přihlásím se. Výuku jsem neměla a s přihláškou jsem si dala fakt záležet. A pak se nějak stalo, že mě vybrali.

Hledání letenek bylo celkem náročné. Musela jsem se vlézt do limitu 360 Eur (aby mi to proplatili). Dalším omezením byl nejpozdější čas příletu a fakt, že jsem měla ještě den před tím do večera výuku, na kterou jsem musela dojít. Nakonec jsem zvolila variantu z Prahy s přestupem v Amsterdamu.

Cestovat jsem začala už v pátek večer, kdy jsem se vydala posledním vlakem do Prahy. Ten měl sice zpoždění, ale to mi vůbec nevadilo, protože jsem aspoň nemusela mrznout v Praze na vlakovém nádraží, kde jsem měla mít původně hodinu času.
Potom následovala divoká jízda pražským rozjezdem na letiště. Myslela jsem, že brněnští noční řidiči jezdí jak šílení, ale když to srovnám s Prahou, tak v Brně jsou nočáky vyhlídková jízda.
Na letiště jsem dorazila asi ve dvě ráno. A nastala doba čekání a strachování se, že usnu. Letadlo mi letělo v 7:00 ráno. Neusnula jsem a nějak to vydržela až do pěti, kdy se otevřely bezpečnostní kontroly. V letadle jsem potom usnula dřív, než jsme stihli vzlétnout.

V Praze na letišti ve 2 ráno.

V Amsterdamu jsem strávila 4 hodiny na letišti. Ale s všudypřítomnou wifi to nebyl žádný problém. V letadle do Lisabonu jsem potom zase vytuhla. V polospánku se mi zdálo, že mi letuška nabízí něco k pití.

Nad Portugalskem.

Další čekání jsem podstoupila v Lisabonu. Měli jsme všichni přiletět nejpozději ve tři, ale sraz byl až v šest. Aspoň jsem se sešla s dalším účastníkem z Česka a ukrátila si dvě hodiny čekání příjemným rozhovorem a místním pivem.

Letiště v Lisabonu a vstup do metra (velká červená hrouda), kde jsme měli sraz.

Potom nás z Lisabonu odvezli autobusem na objekt São Julião, který slouží dětem z dětských domovů jako letní tábor. Minutu chůze od budovy byla nádherná pláž s ledovým Atlantikem.

Objekt, kde jsme bydleli. Ráj uprostřed přírody.

Pláž São Julião, 1 minuta z objektu.

Manuela si šla zaplavat do Atlantiku a Marine je z toho vyděšená (s Marine jsme tam taky poslední den vlezly).

Výhled z útesu na pláž São Julião.

Útesy a moře.

Ústí řeky u Ericeiry.

Naše skupina při diskuzi.

Dozvěděla jsem se, jak pracovat s chybami pomocí klauningu a improvizace. (+ vlaječka s mezinárodního večera)

Jeden den jsme měli volné odpoledne v Lisabonu. Během volna jsem se přidala k Manuele a zúčastnily jsme se Free walking tour v centru. Doporučuji všemi deseti.
Večer jsme pak měli tradiční večeři (krom nás vegetariánů, kteří jsme dostali kari) s vážným zpěvem žen, při zvuku kytary a mandolíny (?).

Grafity žába v Lisabonu.

Výhled na Lisabon z výtahu de Santa Justa.

Výtah de Santa Justa.

Luis, náš průvodce, na náměstí Praça do Comércio.

V Lisabonu jezdí jen tyto malé šalinky, dost podobné těm vzácným historickým, co se nám občas prohání Brnem.

Já v Lisabonu (Manuela mě přesvědčila, že taky potřebuji nějakou fotku).

Spletité uličky staré části Lisabonu.

Jedno odpoledne programu bylo vyhrazeno pro aktivity, které mohou nabídnout účastníci (skvělý způsob, jak dát organizátorům volno). O mé aktivní naslouchání byl zájem a po uvedení jsem na něj sklidila pozitivní ohlasy.

Skupinky účastníků na nádvoří při aktivitě o aktivním naslouchání.

Úžasný západ slunce poslední den (a já utíkající před vlnou).

Pláž naposledy.

Na cestě zpátky jsem zjistila, že jsem při obou letech tam prospala servírování jídla. Takže tentokrát jsem si to vynahradila a parádně si pošmákla (všechno bylo vege-friendly!). Můj soused při letu z Lisabonu také podřimoval, ale letuška řekla, že když se probudí, tak mu mohou jídlo donést později. Tuto informaci jsem mu potom přetlumočila, když se probral. Díky tomu jsme se dali do řeči a byl to moc příjemný let. Zjistili jsme, že toho máme mnoho společného.

Kniha Die Wurzeln des Lebens, kterou můj soused v letadle četl. Velikostí dost nepraktická na cestování.

Přestup v Praze z letadla na autobus, metro, metro a vlak jsem měla dost natěsno. Proběhla jsem letiště a stihla to, jinak bych musela čekat na letišti až do rána. V autobuse byl mírně zmatený německý student, který se snažil zaplatit za jízdenku u řidiče v Eurech. To se mu nepovedlo a já měla přesně 40 Kč, tak jsem mu jízdenku koupila. Neměl dostatek drobných v Eurech a já neměla zpátky, ale tak mi aspoň do dlaně vysypal to, co měl. Cestu na hlavní nádraží jsme absolvovali zdárně spolu a já věřím, že se mu podařilo potom nasednout na ten autobus, na který měl.